Patogeneze patologického hráčství

U rozvíjejícího se patologického hráčství jsou popsány tři fáze:

1. Fáze výher,
při níž jedinec hraje spíše příležitostně a slast, kterou mu jednání přináší jej vede k tomu, že hraje víc a častěji a má stále častější fantazie o použití výhry, o které nepochybuje.

2. Fáze ztrát,
při níž jedinec hraje stále častěji sám, skrývá svou hráčskou vášeň tak, jak ztrácí nad svým jednáním kontrolu. V myšlenkách se zabývá většinou už jen hraním. Před rodinou i v zaměstnání stále více lže, dostává se do dluhů a je z toho všeho neklidný a podrážděný. Protože není schopen se svěřit, cítí se velmi osamocený.

3. Fáze zoufalství,
při níž jedinec zvyšuje sázky a čas, který hraním tráví. Cítí občas pocity viny, zvláště proto, že již páchá ilegální činy a ničí svou pověst, vinu se snaží házet na jiné. Dostává se do stavů paniky, kdy hrozí sebevražedné jednání, často se v těchto chvílích přece jen obrací na své přátele a členy rodiny s úzkostným voláním o pomoc - obvykle chce peníze na zaplacení dluhů.

Patologické hráčství je dále charakteristické třemi základními psychologickými aspekty:

A. Neschopnost odolat impulsu, pokušení, přestože dotyčný ví, že jeho jednání je nežádoucí, nedokáže odolat hraní a také v něm není schopen přestat.

B. Uvědomované napětí, předcházející tomuto jednání, které dotyčný nedokáže snížit jinak, než tak, že začne hrát (popisováno jako "neklid, tlak, nepohoda, výbuch energie").

C. Hraní je spojeno s pocitem uspokojení, hráč prožívá příjemné vzrušení, jehož intenzita je přímo úměrná výši hazardu, riziku ztráty.